Už 14 let v RATHGEBERU

„Na práci mě nejvíc baví ta rozmanitost. Je tady pořád co řešit a vylepšovat, aby firma byla přínosem pro zákazníky, zaměstnance i okolí.“

„Zkušenosti a vzdělání budoucích kolegů napoví, i když jsou z jiného oboru"

Personalistka společnosti RATHGEBER Marcela Šejnohová o náboru nových lidí, o tom, jak vypadá pracovní pohovor a první den nového zaměstnance, ale i o těžkých rozhodnutích, které pozice v HR oblasti obnáší.

Paní Šejnohová, jak dlouho už v RATHGEBERU pracujete?

Nastupovala jsem 5. prosince 2005. Takže letos to bude už 14 let.

Líbí se mi, jak si každý v RAHTGEBERU pamatuje svůj nástup do práce pomalu na hodinu přesně (smích).

Taky bych vám mohla říct i hodinu (smích). To je totiž v RATHGEBERU pro všechny stejné. U nás se nastupuje vždy na 9., abychom měli dost času k podepsání smluv a seznámení nového kolegy s firmou.

Jak tedy vypadá první den nováčka ve vaší firmě?

Když do firmy přijde nový človíček, vedou jeho první kroky k jednateli společnosti, k panu Lipovskému. Ten si vždy najde čas a s každým novým kolegou se seznámí a podrobně s ním projde pracovní smlouvu i mzdový výměr. Kromě toho má nový kolega příležitost se zeptat na cokoli, co ho zajímá. Následuje podepsání dokumentů. No a dál je na řadě seznámí s prostředím celé firmy. Součástí prvního dne je samozřejmě také poučení o bezpečnosti. Potom pracovníka doprovodíme na oddělení, kde bude pracovat. Tam hned začíná další kolečko – seznámení s kolegy a postupné zaškolení na dané pracovní místo.

Pojďme se vrátit k Vám, paní Šejnohová. Na jakou pozici jste tehdy nastoupila?

Začínala jsem jako účetní. Ta pozice obsahovala jak ty běžné a základní účetní věci, tak z malé části i personalistiku. Začalo to administrativou, kdy jsem například zpracovávala mzdy, připravovala pracovní smlouvy, komunikovala s úřady třeba ohledně přihlašování na zdravotní a sociální pojišťovnu, obstarávala jsem správu docházky. Poté jsem se začala zapojovat i do pohovorů s potenciálními uchazeči.

Jak to v RATHGEBERU funguje, když hledáte posilu do specifického týmu? Zajišťujete to celé Vy, nebo nábor probíhá ve spolupráci s vedoucími oddělení?

Většinou vše začíná požadavkem ze strany vedoucího oddělení. V druhém kroku pak zveřejníme inzeráty na našich webových stránkách, na sociálních sítích a někdy i na dalších portálech – jobs.cz, práce.cz nebo pracezarohem.cz a podobně. Lidé nám pak posílají svoje životopisy, ze kterých vytřídíme kandidáty, kteří splní požadavky. Vybrané uchazeče pak pozveme na dvoukolový pohovor. První kolo probíhá se mnou a s jednatelem společnosti panem Lipovským. Na něm se seznamujeme s uchazečem, s jeho zkušenostmi, dovednostmi a znalostmi – třeba i těmi jazykovými.

Pokud se nám zdá vhodný do teamu, pozveme uchazeče do druhého kola, kde už bývá i vedoucí oddělení, aby se s novým kolegou seznámil a mohl mu položit své otázky. V případě, že jde o pozici z výroby, je součástí druhého kola také seznámení se strojem, na kterém by mohl v blízké budoucnosti pracovat. Díky tomu si náš budoucí kolega může udělat lepší obrázek o tom, co ho u nás čeká.

RATHGEBER je rodinná firma, Bystřice přeci jen není úplně velké město. Jak moc se u vás informace o nové pozici zkrátka roznese mezi lidmi?

Občas se při pohovoru uchazeče ptáme, jak se o nás dozvěděl. A často slýcháme, že je místní a firmu zná, anebo dostal doporučení od našeho zaměstnance, kterému se u nás líbí.

Je těžké vybrat správného člověka do výroby, když se nemůžete spolehnout na vlastnosti a schopnosti, které jsou orazítkované na papíře?

Je těžké to správně odhadnout. Razítko ze školy skutečně čekat nemůžeme, protože u nás žádné speciální školy pro tato povolání – pokud se bavíme o výrobě – nejsou. Proto přihlížíme ke vzdělání a dosavadním zkušenostem. I když jsou z jiného oboru, hodně to o člověku vypovídá. Taky klademe důraz na to, aby nový člověk zapadnul do týmu, byl přínosem, dobře a rychle se zaučil, komunikoval s kolegy a nějakým způsobem rozvíjel své schopnosti a byl pro firmu přínosem.

Stalo se vám při pohovoru, že by na sebe uchazeč prozradil něco legračního nebo zvláštního? Nebo se prostě prořekl? Například jedna moje kolegyně na pohovoru řekla, že chce na hlavní pracovní poměr do firmy kvůli mateřské (smích). Dnes je s námi ve firmě už 4 roky a je skvělá.

Ano, stane se to. Někdy dojde i na otázky, které se týkají mateřství. My se ale rozhodně neptáme, ani se ptát nesmíme. Pokud se s námi uchazečka o tuhle informaci podělí, bereme to od ní jako vstřícný krok. Rozhodně to není tak, že bychom nabírali lidi podle toho, jestli už mají děti. Pokud v člověku vidíme potenciál, vezme ho.

Kolikrát se ale přihodí i vysloveně úsměvné situace. Lidé často posílají fotografie, na kterých jsou k nepoznání. Fotky pak neodpovídají realitě. Hlavně když jsou z dřívějška. A my toho člověka kolikrát ani nepoznáme ve dveřích (smích).

10 let stará fotografie – vlasy, štíhlá postava – a pak přijde pán ve středních letech s pleší a bříškem, že (smích)? Mimochodem, co máte na své práci nejradši? Předpokládám, že když člověk stráví v jedné firmě 15 let, musí ho práce naplňovat a bavit…

Nejvíc mě baví ta rozmanitost, protože personalistika i účetnictví mají spoustu proměnných. Je tady pořád co řešit, vylepšovat, aby se firma posunula. Aby byla přínosem pro zaměstnance, okolí a samozřejmě pro zákazníky.

A co je naopak nejzáludnější a nejobtížnější?

Když musíte říct zaměstnanci, že mu nebude prodloužena smlouva. To je nejhorší – ta situace, kdy s ním musíte probrat, že už se s ním nepočítá. Ať už z důvodu, že bohužel není dostatek práce, nebo proto, že není manuálně zručný. Někdy se prostě lidem nepodaří se s novou prací sžít.

To jsem trochu čekala. Vím, že je těžké mít v rukou další lidský osud, člověk nechce nikomu ublížit...

Přesně. Člověk zná ty lidi. Často mu říkají svoje osudy a vy víte, že tam jsou třeba rodinné problémy, a přesto mu musíte říct, že už nebude mít práci. I když víte, že tu práci potřebuje, protože je na ní finančně závislý. Je hodně těžké se s tím vypořádat.

Skončeme něčím veselejším. Povězte mi, jak si od práce nejlépe odpočinete?

Ráda jezdím na výlety a fotím místa, na kterých jsem byla – kvůli pěkným vzpomínkám. Jezdíme často s dcerou. Teď jsme třeba strávily den ve Vídni. Navštívili jsme Schönbrunn, byly jsme v zámku i v parku. Prošly jsme si prohlídku, stihly jsme i nějaké nákupy, daly si sachr dort a vídeňskou kávu. Řízek byl teda vlastní, ne vídeňský (smích). Byl to úžasný a dobře strávený čas. Máme ale rádi i vícedenní výlety. Dcera je ráda, že ji pozvu, já jsem ráda, že mám společnost, takže je to oboustranné. Člověk nemyslí na práci, odreaguje se, vidí přírodu, lidi kolem – je to nabíjející.

A kdybyste si měla vybrat, jestli se půjdete projít do hor, projet na kole, nebo se půjdete opalovat na pláž, tak co byste si z toho vybrala?

Já nemám problém s ničím (smích). Ať už vycestuju kamkoli, vždycky si to užiju. A neřeším, jestli je to pláž, hory, nebo si jen na chviličku s někým posedím a povykládáme si.