Proč právě Česká republika?

Země s průmyslovou tradicí a kvalitními inženýry i mechaniky byla pro založení nového podnikového závodu na začátku 90. let ideální.

První dny RATHGEBERU v ČR: Mávání z okna, tlumočník a velká chuť začít

Pojďte se podívat, jak vypadaly první dny RATHGEBERU v České republice. S Karlem Lipovským, jednatelem společnosti, zavzpomínáme na to, co předcházelo jejímu založení a proč měli místní výrobu sítotiskových aplikací a fóliových klávesnic v malíčku už dávno před založením společnosti.

Jak vypadaly první dny RATHGEBERU v České republice, pane Lipovský?

Našim prvním domovem se stala nedaleká obec Ždánice. Začali jsme jako součást místního zemědělského družstva, na které navázala spolupráce s německou mateřskou firmou RATHGEBER. V zemědělském družstvu jsme měli pronajaté prostory v tehdejší takzvané přidružené výrobě. To bylo takové zvláštní oddělní zemědělských družstev, kde byli zaměstnáni lidé, kteří přes léto pracovali v zemědělství a přes zimu pochopitelně neměli práci. A tak dělali něco úplně jiného, co se zemědělstvím nemělo nic společného.

A ve vašem případě přidružená výroba představovala činnost, která vám velmi pomohla s navazováním vztahů s tehdy ještě ryze německou společností RATHGEBER, že?

Ano. My jsme totiž v přidružené výrobě pracovali jako specialisté na výrobu sítotiskových fóliových klávesnic – už tehdy ještě dávno před revolucí jsme spolupracovali s jihlavskou Teslou, ale to bylo pod státním zřízením. Díky zkušenostem a lidem vyškoleným na tisk těchto velmi náročných sítotiskových aplikací tehdy došlo ke kontaktu mezi německým RATHGEBEREM a naším oddělením. Posléze bylo dohodnuto, že přejdeme pod RATHGEBER. A zároveň s tím jsme domluvili i pronájem v prostorách družstva. Tam 1. 1. 1994 začala úplně první výroba pro RATHGEBER v Čechách.

Jak jste se dostal do toho zakládajícího týmu, pane Lipovský? Předpokládám, že jste také pracoval v družstvu Žďánice...

Výroba fóliových klávesnic, to byla kombinace tisku, sítotisku a elektroniky. A protože já jsem vystudovaný elektroinženýr, tak jsem vlastně rozuměl té – řekněme druhé polovině oboru – elektronice. Díky tomu jsem se ve Žďánicích dostal k přidružené výrobě.

Jak na začátku vypadalo vedení nově vznikající firmy?

Firmu v České republice spoluzakládal pan Andreas Schrägle, CEO skupiny RATHGEBER. To je vnuk zakladatele celé firmy, Antona Rathgebera. Pan Schrägle dostal založení a provoz české větve firmy jako první úkol po absolvování vysoké školy. Oba jsme byli od začátku jednateli firmy RATHGEBER. Oba dva statutární orgány se stejnými pravomocemi. Pak jen přešla právní forma ze společnosti s ručením omezeným na komanditní společnost.

Jak jste si poradili s jazykovou bariérou? Umím si představit, že v té době mnoho lidí umělo rusky, ale co německy

Při těch prvních kontaktech vlastně skoro nikdo německy neuměl. To na tom bylo to napínavé. Jak jsme si poradili? První kontakty vznikly na základě inzerce a korespondence. Kontakty vlastně dala dohromady jedna firma z Německa, mnichovská personálně hospodářská firma, která se zaměřovala právě na kontakty tehdy se rozvíjejících vztahů mezi českými a německými firmami. Oni znali český i německý trh a vládli velmi brilantně oběma jazyky. Tato firma vlastně zprostředkovala první kontakt mezi námi. Jejich zástupce jezdil na všechna setkání a v podstatě jako tlumočník překládal na obě strany. A navíc znal prostředí i právní podmínky, takže to nebyl jenom tlumočník, ale skutečný poradce se vším všudy. Věděl, jak spolupráci nastavit tak, aby od začátku fungovala.

Takže rok založení RATHGEBERU byl rokem, kdy se všichni v kraji začali učit německy (smích)?

Já jsem měl základy už z dřívějška, ale rozhodně to nebylo na nějakou debatu. Když němečtí kolegové odjížděli po prvních návštěvách, říkali si: „no jo, ale jak to budeme dělat, když tam v podstatě nikdo neumí pořádně německy“. Vzápětí se ale ukázalo, že to doženeme na zkušenostech ve výrobě. Návštěvy se opakovaly, budoucí kolegové viděli schopné lidi, schopné tiskaře, kteří umí vzít za práci. To know-how u nás bylo opravdu veliké a oni zase byli schopní poskytnout finance na zakoupení strojů, na což družstvo nemělo.

Významnou roli hrály také vzájemné sympatie. Když kolegové z Německa přijeli podruhé, pozdravila je jedna moje kolegyně německy a oni z toho měli hroznou radost a divili se. A ta moje kolegyně jim řekla „wir lernen und lernen und lernen“. To byl jeden z takových malých impulzů, kdy bylo vidět, že by to zkrátka mohlo fungovat. A pak tu byly ještě nějaké další detaily, na které vzpomínám dodnes. Třeba když odjížděli, kolegyně jim prostě mávala z okna dílny, což je maličkost, které by si nikdo nevšiml. Ale oni to vnímali a dodneška to vypráví jako věc, na kterou nezapomínají. Takže z takových střípků jsme dávali dohromady první krůčky naší spolupráce…

Nebyly to jednoduché začátky, ale padli jsme si oboustranně do oka, protože jsme tak nějak intuitivně věděli, že to jsou ti správní lidé a že by spolupráce mohla fungovat. Což se tedy za ta léta jednoznačně potvrdilo.

Od kufru dodávky k výrobě ve 3 zemích – tak by se dalo popsat uplynulých 70 od založení německého RATHGEBERU. Podívejte se, jak vypadal start jedné z největších výroben štítků a etiket ve střední a západní Evropě.