„Nezáleží na věku ani odborných znalostech. Důležitá je spolehlivost a ochota učit se novým věcem.“

Vedoucí výroby Michal Tomášek o motorkách, procesu výroby a o tom, co by měl splňovat každý, kdo se v RATHGEBERu uchází o zaměstnání.

Michale, Vy jste prý nadšenec do motorek. Na čem jezdíte?

To je pravda. Tak dva roky zpátky jsem si pořídil cestovní enduro, protože silnice už mě přestala bavit. I kvůli úrazu, který jsem si zavinil svojí vlastní hloupostí. Měl jsem tehdy přeražené obě ruce. Takže jsem přehodnotil priority a teď si vybírám spíš lesy, louky, polní cesty a tak podobně, kde je o dost menší pravděpodobnost srážky.

Měl jste odvahu znovu nasednout na motorku? Neodradila Vás ta nehoda?

Ne, neodradilo mě to, jezdím dál. Měl jsem doma minimálně 3 až 4 měsíce čas přemýšlet a přehodnotit některé věci kolem sebe. Člověka to posune.

Takže teď padáte už jen do bláta, když je nejhůř, to je dobře (smích). Kdy jste si koupil svou první motorku?

Tak jako všichni kluci v patnácti letech. Nejdřív to byl, jak se říká, fichtl. Potom to šlo dál s věkem a finančními možnostmi. Dá se říct co dva roky, to nová motorka. Teď jsem ale zakotvil u endura, návrat na silnici opravdu neplánuju. Silničky se mi sice líbí, ale nejsou pohodlné při delším cestování. A když má člověk najet na silnici tak 300 400 kilometrů denně, tak to pohodlí tam není.

Sdílíte v práci s někým svého koníčka? Máte si s kým popovídat o motorkách?

Ano, jsou tady 3 kolegové, kteří mají motorku. S jedním jsem dřív i jezdil, ten toho teď kvůli rodině a stavbě domu moc nenajezdí. Ale jak říkám, jsou tady 3 lidi, se kterými se dá pobavit o motorce, o ježdění a o zážitcích, které s tím souvisí.

Chodíte spolu třeba na pivo?

Tak to každopádně. S kolegy, kteří sdílí stejný koníček, i s dalšími. V prostředí mimo práci se krásně vyčistí vzduch. Pokud se člověk potkává jen v práci, není prostor zeptat se, co je nového, co a jak. Sobotní pivo prostě sblíží. To, myslím, platí pro lidi ve všech firmách.

„Začínal jsem kdysi (teď už můžu říct dávno) jako pomocná
síla ve výrobě. Tehdy to pro mě byla jen brigáda.“

Jak vlastně vypadá Vaše práce?

Moje každodenní činnost víceméně spočívá v řízení výroby, ať už je to rozdělování lidí, obsazování strojů, určení priorit zakázek a zákazníků, nebo správa strojového parku. Takže se jedná i o řešení akutních věcí – třeba servisů nebo problémů se stroji.

Jak jste v RATHGEBERu začínal, pane Tomášku?

Začínal jsem kdysi (teď už můžu říct dávno) jako pomocná síla v době, kdy tady byl tlak na jednovýrobní oddělení. Potřebovali výpomoc, tak jsem nastoupil jako brigádník. Je to už 13 let, tuším jaro 2005. Za přispění služebně starších kolegů, kteří si mě tady nechali – možná ve mně viděli i nějaký potenciál – jsem se postupem času vypracoval přes všechny stroje na mechanické dílně až na místo, kde jsem teď.

Co děláte v práci nejradši? Na co se nejvíc těšíte?

Nejradši? No, já vám spíš povím, co nemám rád. Překvapení. Byl bych strašně rád, kdyby nebyly. Protože v mém případě to vždycky znamená negativní překvapení. Takže se něco pokazí, přestane fungovat stroj, člověk musí něco operativně řešit… Naopak nejradši mám na své práci to, že můžu vést kolektiv opravdu skvělých lidí. A myslím si – třeba i naivně, že jsou za mnou vidět nějaké výsledky. Tím samozřejmě neříkám, že to je zásluha jenom jednoho člověka, to ani omylem, je to zásluha všech lidí.

„Důležitá je spolehlivost a snaha. Nezáleží na věku ani pohlaví. Naopak důležité je chtít se učit novým věcem.“

Hledáte teď někoho k sobě do týmu?

Ano, asi jako všechny firmy, protože lidí je nedostatek. Hlavně šikovných lidí. Záměrně neříkám kvalifikovaných, protože my v RATHGEBERu si člověka, který má zájem o zaměstnání, vyškolíme sami. Tahle práce stejně není z těch, na kterou by se lidé mohli připravil, byť existují polygrafické školy s nějakým užším zaměřením. Teď hledáme lidi jak do výroby, tak i na administrativní pozice.

Na základě jakých kritérií lidi vybíráte, když odbornost nehraje roli?

Je to spolehlivost a snaha. I když mám sám ještě daleko do důchodu, začínám mít trošku špatnou zkušenost s nastávající generací. Konkrétně generace kolem 20 let má úplně jiné priority a lidem nedochází, že když chodí do práce, nemůžou si napsat omluvenku jako ve škole. K minimu, které by měli noví kolegové zvládnout, patří i základní znalost práce na počítači. Všechno ostatní ohledně strojů a technologií je tady naučíme my. Nezáleží na věku ani pohlaví. Naopak důležité je chtít se učit novým věcem.

Za těch 13 let se mi nejvíc líbil logotyp pro společnost TATRA.
Jedná se o velký kulatý znak ve zlaté barvě pro vůz TATRA Präsident. Ražené hliníkové štítky, to je za mě opravdu top.

Vraťme se k výrobě. Kdybyste mě prováděl po dílně, ke kterému stroji byste mě vzal jako k prvnímu?

To bych vás nesměřoval přímo k jednomu stroji, ale trochu jiným způsobem – chronologicky. Abyste měla představu o tom, jak takový štítek vzniká. Určitě bychom začali na grafickém oddělení, kde kolegové na základě objednávky nebo představy zákazníka zpracují grafickou předlohu. Potom ve spolupráci se zákazníkem rozhodneme, o jaký typ produktu půjde, a pošleme zakázku do výroby. Dál přichází na řadu samotná technologie. Na stroji se vytvoří šablona, síto. Na každou barvu musí být jedna šablona, jedno síto, protože technologie sítotisku jde barvu po barvě. Z toho vznikne výsledný základ štítku. Potom bychom přešli na sítotisk, tam je v praxi vidět nanášení jednotlivých barev na zákazníkem specifikovaný materiál. Ze sítotisku bychom se přesunuli do mechanické dílny, kde bychom aplikovali ochrannou fólii, případně lepidlo, aby byl daný štítek samolepicí. Další zpracování pak zajistí plotr nebo laser. Následují dokončovací práce a expedice.

Laser si umím představit, ale co je to plotr (smích)?

Plotr je v podstatě stůl, nad kterým jezdí řezací hlava s nožem. Řezací plotr umí mechanicky vyřezat jednotlivé tvary – budoucí štítky. Takže zákazník dostane arch o velikosti A4 s už vyřezanými motivy, které pak stačí jen nalepit. Například u technologie ROYALPLAST plotr určuje výsledný tvar štítku. Používá se ještě před nanesením té polyuretanové směsi, která na povrchu štítku dělá výsledný efekt.

Když jsme u produktů, co se Vám za těch 13 let, co jste ve výrobě, líbilo nejvíc? Vzpomenete si?

Pro mě osobně je to logotyp pro společnost TATRA. Jedná se o takový ten velký kulatý znak ve zlaté barvě pro vůz TATRA Präsident. Ražené hliníkové štítky, to je za mě opravdu top. A potom mám radost z každého nového produktu nebo projektu. Je to pro mě taková osobní výzva. Člověk má dobrý pocit z toho, že vůbec dokázal uskutečnit v reálu to, co si zákazník přál.

Máte nějakou oblíbenou značku, pro kterou pracujete? Nějaký váš lovebrand?

Když už jsme se tady na začátku bavili o motorkách, je pravda, že dřív se v portfoliu objevovaly i věci, které měly použití přímo na motorkách, nebo s nimi tak nějak souvisely. A to jsou pro mě asi nejhezčí a nejoblíbenější produkty. Je to příjemný pocit, když je pak člověk vidí někde venku. I když občas jsem už ve stavu pracovní deformace, kdy hledám na štítcích to, co by normální člověk nikdy nehledal (smích).

Co to bylo za značky?

Třeba UVEX. Pro ně jsme vyráběli štítky na helmy – ať už lyžařské, nebo na motorku. Další značkou je třeba Hepco & Becker a jejich příslušenství pro motorky, jako jsou třeba kufry a tak podobně. Tyhle věci jsou mi bližší a opravdu z toho mám pak dobrý pocit, když je někde vidím a můžu říct, že tohle jsme dělali u nás, nebo na tomhle jsme se podíleli.